Detaily
Formát: Audio CD
Žánr: Rock
Styl: Progressive Rock
S globalizací světa nemizí pouze ohrožené zvířecí druhy, svět se nivelizuje i po stránce jazykové. Lingvisti prognostikují, že polovina ze šesti tisíc jazyků, jakými se dnes ještě na naší planetě hovoří, zanikne do konce tohoto století. Téma, které zaujalo francouzského skladatele Philippa Kadosche (1959). Jeho album Disappearing Languages vyhledává některé z těchto ohrožených jazyků a na základě jejich fonetického znění míní „si pohrát s plastičností slov a organizovat jejich slabiky pomocí vlastní muzikálnosti“. Příklady? „U-kü-re a-na-ám, u-kü-re nu-a-lám…“ (Noïrám) „Sa na ma ha na é, sa na ma na é…“ (Kaprolin) „Mani sani anu Dinikita ué…“ (Dinikita).
A podobně v deseti zastaveních, ve kterých Kadosch využívá některé mizející jazyky z odlehlých oblastí (viz mapa v bookletu) v autentické podobě a odívá je s pomocí vokalistů Tete Espindoly, Rosalie Hartog, Davida Linxe a Dani Black a čtrnácti členů Quark Sinfonietty do hudební podoby. Jde o jejich denivelizaci? Spíše o kuriózní počin, který známý brazilský skladatel, kytarista a klavírista Egberto Gismonti v kostce zhodnotil, že „extrémně zajímavá jsou subtilní muzikální „hnutí“, která pokaždé odhalují nová a nová překvapení.“ O důvod víc poslechnout si toto CD, navíc slovenským vydavatelstvím Hevhetia prezentované (poněkud opožděně po premiérovém koncertním provedení) v opulentní ambaláži včetně všech textů, vyjádření lingvistů a poděkování v jazycích ainou, eyak, khomani, itzá, paama, vod, yolngu matha či aruak.
Album tedy otevírají různorodé možnosti od chlácholivého pobesedování po krajinná panoramata s průniky zvuků, přičemž zpěv odpovídá zvolené náladě, je hravě vstřícný, exoticko-popový s přídechem šansonování, spíše japonizujícího nežli francouzského, je lehce vykroužený, až podbízivý. Zpěvačka Tete Espindola, která má na těchto transformačních interpretacích lvičí podíl, bývá sama charakterizována jako „exotický pták“. Až potud zůstáváme v napětí, jak se vše vyvine.
A postupně zjišťujeme, že navzdory barnumské reklamě celá záležitost vyznívá poněkud jinak: koketně vyzývavý hlas (hlásek jako konipásek) v protikladu k měnícím se tématům zůstává v ranku nezávazného, a tím nezávažného exo-popu, tedy popěvkování nebo protrylkovávání bez přídechu nějakého (jakéhokoli) hledačství, a že kovaní muzikanti jsou krustováni přes snahu tu si zaklezmerovat, tu se vrytmizovat v cizokrajnost do polohy známých schémat téměř na pomezí easy listening v předpokladu, že taková nadýchaná načančanost se musí líbit širokému publiku. Že prostě zručně splní, co je nadirigováno. Připadá mi to, jako kdyby vokál rozkošňoučce plnil úlohu doprovodu k přehlídce roztomilých královen krásy, tu si zamrckoval „k pomilování“, tu si pěnkavově zapoloodrhánkoval, a pořád v něm slyším odliku japonských hvězdiček, které tak perfektně svedou naimitovat naivňoučce a vstřícně hopkující atmosféru (jako v reklamě na podprsenky).
A hudba se do skladeb většinou vpoklonkovává - přes určitou snahu pojednat alespoň orchestrální vstupy nebo mezihry poněkud jinak, ale i to připomíná prefabrikovanost včetně pasáží, v nichž to zasyčí nebo zavichří jako ve spaghetti-westernu; kvazi-folkové šmrncování se zvukovými efektíčky nebo džunglové rozeznívání rovněž nepřepentlí dojem muzikálového podestření nebo uvítací ceremonijky pro turisty. To, že jsou do melodie tu a tam zastrkovány přídavečky různoznění (Kadosch je u sampleru) nebo že nás má vyrušit vsuvka rozhovoru, lze samozřejmě vítat, ani tyto doložky však nemohou přebít opršelost celku. S jednou výjimkou: v Gliss se konečně dočkáme odlišného ználadování s vyprávěcím vokálem a ani hlásek jako vlásek nám tu nevadí, protože je konečně měnivý.
Kdyby se takto odlišovaly ostatní příspěvky, kdyby nebyly protikladem etničnosti (kterou si téma jako celek málo platné zasluhuje), bylo by námětu mizejících jazyků učiněno zadost. Místo toho si Kadosch snad bezděčně téměř všechny motivy oktrojuje ke svému obrazu, znásilňuje, přizpůsobuje, ba zprotikladňuje, relativizuje, co se mu namane (což může svědčit i o tom, že je ve svém vymezeném ranku natolik silná osobnost, že nehodlá ničemu kromě vlastní volby vyjít vstříc, což ovšem na celkovém hodnocení alba nemůže nic změnit). Takto mohu ke kladům celého projektu přičíst alespoň rutinní zacházení s orchestrem (Kadosch třímá dirigentskou taktovku) a profesionální um hudebníků. A také – možná – vzbuzení zájmu o fakt, že tato planeta je ochuzována i v oblastech, o nichž se nemluví.
Žánr: Rock
Styl: Progressive Rock
S globalizací světa nemizí pouze ohrožené zvířecí druhy, svět se nivelizuje i po stránce jazykové. Lingvisti prognostikují, že polovina ze šesti tisíc jazyků, jakými se dnes ještě na naší planetě hovoří, zanikne do konce tohoto století. Téma, které zaujalo francouzského skladatele Philippa Kadosche (1959). Jeho album Disappearing Languages vyhledává některé z těchto ohrožených jazyků a na základě jejich fonetického znění míní „si pohrát s plastičností slov a organizovat jejich slabiky pomocí vlastní muzikálnosti“. Příklady? „U-kü-re a-na-ám, u-kü-re nu-a-lám…“ (Noïrám) „Sa na ma ha na é, sa na ma na é…“ (Kaprolin) „Mani sani anu Dinikita ué…“ (Dinikita).
A podobně v deseti zastaveních, ve kterých Kadosch využívá některé mizející jazyky z odlehlých oblastí (viz mapa v bookletu) v autentické podobě a odívá je s pomocí vokalistů Tete Espindoly, Rosalie Hartog, Davida Linxe a Dani Black a čtrnácti členů Quark Sinfonietty do hudební podoby. Jde o jejich denivelizaci? Spíše o kuriózní počin, který známý brazilský skladatel, kytarista a klavírista Egberto Gismonti v kostce zhodnotil, že „extrémně zajímavá jsou subtilní muzikální „hnutí“, která pokaždé odhalují nová a nová překvapení.“ O důvod víc poslechnout si toto CD, navíc slovenským vydavatelstvím Hevhetia prezentované (poněkud opožděně po premiérovém koncertním provedení) v opulentní ambaláži včetně všech textů, vyjádření lingvistů a poděkování v jazycích ainou, eyak, khomani, itzá, paama, vod, yolngu matha či aruak.
Album tedy otevírají různorodé možnosti od chlácholivého pobesedování po krajinná panoramata s průniky zvuků, přičemž zpěv odpovídá zvolené náladě, je hravě vstřícný, exoticko-popový s přídechem šansonování, spíše japonizujícího nežli francouzského, je lehce vykroužený, až podbízivý. Zpěvačka Tete Espindola, která má na těchto transformačních interpretacích lvičí podíl, bývá sama charakterizována jako „exotický pták“. Až potud zůstáváme v napětí, jak se vše vyvine.
A postupně zjišťujeme, že navzdory barnumské reklamě celá záležitost vyznívá poněkud jinak: koketně vyzývavý hlas (hlásek jako konipásek) v protikladu k měnícím se tématům zůstává v ranku nezávazného, a tím nezávažného exo-popu, tedy popěvkování nebo protrylkovávání bez přídechu nějakého (jakéhokoli) hledačství, a že kovaní muzikanti jsou krustováni přes snahu tu si zaklezmerovat, tu se vrytmizovat v cizokrajnost do polohy známých schémat téměř na pomezí easy listening v předpokladu, že taková nadýchaná načančanost se musí líbit širokému publiku. Že prostě zručně splní, co je nadirigováno. Připadá mi to, jako kdyby vokál rozkošňoučce plnil úlohu doprovodu k přehlídce roztomilých královen krásy, tu si zamrckoval „k pomilování“, tu si pěnkavově zapoloodrhánkoval, a pořád v něm slyším odliku japonských hvězdiček, které tak perfektně svedou naimitovat naivňoučce a vstřícně hopkující atmosféru (jako v reklamě na podprsenky).
A hudba se do skladeb většinou vpoklonkovává - přes určitou snahu pojednat alespoň orchestrální vstupy nebo mezihry poněkud jinak, ale i to připomíná prefabrikovanost včetně pasáží, v nichž to zasyčí nebo zavichří jako ve spaghetti-westernu; kvazi-folkové šmrncování se zvukovými efektíčky nebo džunglové rozeznívání rovněž nepřepentlí dojem muzikálového podestření nebo uvítací ceremonijky pro turisty. To, že jsou do melodie tu a tam zastrkovány přídavečky různoznění (Kadosch je u sampleru) nebo že nás má vyrušit vsuvka rozhovoru, lze samozřejmě vítat, ani tyto doložky však nemohou přebít opršelost celku. S jednou výjimkou: v Gliss se konečně dočkáme odlišného ználadování s vyprávěcím vokálem a ani hlásek jako vlásek nám tu nevadí, protože je konečně měnivý.
Kdyby se takto odlišovaly ostatní příspěvky, kdyby nebyly protikladem etničnosti (kterou si téma jako celek málo platné zasluhuje), bylo by námětu mizejících jazyků učiněno zadost. Místo toho si Kadosch snad bezděčně téměř všechny motivy oktrojuje ke svému obrazu, znásilňuje, přizpůsobuje, ba zprotikladňuje, relativizuje, co se mu namane (což může svědčit i o tom, že je ve svém vymezeném ranku natolik silná osobnost, že nehodlá ničemu kromě vlastní volby vyjít vstříc, což ovšem na celkovém hodnocení alba nemůže nic změnit). Takto mohu ke kladům celého projektu přičíst alespoň rutinní zacházení s orchestrem (Kadosch třímá dirigentskou taktovku) a profesionální um hudebníků. A také – možná – vzbuzení zájmu o fakt, že tato planeta je ochuzována i v oblastech, o nichž se nemluví.
Další informace
| Interpret | Philippe Kadosch |
|---|---|
| Titul | BabelEyes: Disappearing Languages (2015) |
| Nosič | CD |
| Typ nosiče | CD |
| Dostupnost | Není skladem, 14 dnů |
| Tracklist | 1. Noiram 2. Kaprolin 3. Amigo 4. Mawaca 5. Dinikita 6. Sadis Magicus 7. Toy Dance 8. Indiu 9. Gliss! 10. Unicorne |
| Popis | Formát: Audio CD Žánr: Rock Styl: Progressive Rock S globalizací světa nemizí pouze ohrožené zvířecí druhy, svět se nivelizuje i po stránce jazykové. Lingvisti prognostikují, že polovina ze šesti tisíc jazyků, jakými se dnes ještě na naší planetě hovoří, zanikne do konce tohoto století. Téma, které zaujalo francouzského skladatele Philippa Kadosche (1959). Jeho album Disappearing Languages vyhledává některé z těchto ohrožených jazyků a na základě jejich fonetického znění míní „si pohrát s plastičností slov a organizovat jejich slabiky pomocí vlastní muzikálnosti“. Příklady? „U-kü-re a-na-ám, u-kü-re nu-a-lám…“ (Noïrám) „Sa na ma ha na é, sa na ma na é…“ (Kaprolin) „Mani sani anu Dinikita ué…“ (Dinikita). A podobně v deseti zastaveních, ve kterých Kadosch využívá některé mizející jazyky z odlehlých oblastí (viz mapa v bookletu) v autentické podobě a odívá je s pomocí vokalistů Tete Espindoly, Rosalie Hartog, Davida Linxe a Dani Black a čtrnácti členů Quark Sinfonietty do hudební podoby. Jde o jejich denivelizaci? Spíše o kuriózní počin, který známý brazilský skladatel, kytarista a klavírista Egberto Gismonti v kostce zhodnotil, že „extrémně zajímavá jsou subtilní muzikální „hnutí“, která pokaždé odhalují nová a nová překvapení.“ O důvod víc poslechnout si toto CD, navíc slovenským vydavatelstvím Hevhetia prezentované (poněkud opožděně po premiérovém koncertním provedení) v opulentní ambaláži včetně všech textů, vyjádření lingvistů a poděkování v jazycích ainou, eyak, khomani, itzá, paama, vod, yolngu matha či aruak. Album tedy otevírají různorodé možnosti od chlácholivého pobesedování po krajinná panoramata s průniky zvuků, přičemž zpěv odpovídá zvolené náladě, je hravě vstřícný, exoticko-popový s přídechem šansonování, spíše japonizujícího nežli francouzského, je lehce vykroužený, až podbízivý. Zpěvačka Tete Espindola, která má na těchto transformačních interpretacích lvičí podíl, bývá sama charakterizována jako „exotický pták“. Až potud zůstáváme v napětí, jak se vše vyvine. A postupně zjišťujeme, že navzdory barnumské reklamě celá záležitost vyznívá poněkud jinak: koketně vyzývavý hlas (hlásek jako konipásek) v protikladu k měnícím se tématům zůstává v ranku nezávazného, a tím nezávažného exo-popu, tedy popěvkování nebo protrylkovávání bez přídechu nějakého (jakéhokoli) hledačství, a že kovaní muzikanti jsou krustováni přes snahu tu si zaklezmerovat, tu se vrytmizovat v cizokrajnost do polohy známých schémat téměř na pomezí easy listening v předpokladu, že taková nadýchaná načančanost se musí líbit širokému publiku. Že prostě zručně splní, co je nadirigováno. Připadá mi to, jako kdyby vokál rozkošňoučce plnil úlohu doprovodu k přehlídce roztomilých královen krásy, tu si zamrckoval „k pomilování“, tu si pěnkavově zapoloodrhánkoval, a pořád v něm slyším odliku japonských hvězdiček, které tak perfektně svedou naimitovat naivňoučce a vstřícně hopkující atmosféru (jako v reklamě na podprsenky). A hudba se do skladeb většinou vpoklonkovává - přes určitou snahu pojednat alespoň orchestrální vstupy nebo mezihry poněkud jinak, ale i to připomíná prefabrikovanost včetně pasáží, v nichž to zasyčí nebo zavichří jako ve spaghetti-westernu; kvazi-folkové šmrncování se zvukovými efektíčky nebo džunglové rozeznívání rovněž nepřepentlí dojem muzikálového podestření nebo uvítací ceremonijky pro turisty. To, že jsou do melodie tu a tam zastrkovány přídavečky různoznění (Kadosch je u sampleru) nebo že nás má vyrušit vsuvka rozhovoru, lze samozřejmě vítat, ani tyto doložky však nemohou přebít opršelost celku. S jednou výjimkou: v Gliss se konečně dočkáme odlišného ználadování s vyprávěcím vokálem a ani hlásek jako vlásek nám tu nevadí, protože je konečně měnivý. Kdyby se takto odlišovaly ostatní příspěvky, kdyby nebyly protikladem etničnosti (kterou si téma jako celek málo platné zasluhuje), bylo by námětu mizejících jazyků učiněno zadost. Místo toho si Kadosch snad bezděčně téměř všechny motivy oktrojuje ke svému obrazu, znásilňuje, přizpůsobuje, ba zprotikladňuje, relativizuje, co se mu namane (což může svědčit i o tom, že je ve svém vymezeném ranku natolik silná osobnost, že nehodlá ničemu kromě vlastní volby vyjít vstříc, což ovšem na celkovém hodnocení alba nemůže nic změnit). Takto mohu ke kladům celého projektu přičíst alespoň rutinní zacházení s orchestrem (Kadosch třímá dirigentskou taktovku) a profesionální um hudebníků. A také – možná – vzbuzení zájmu o fakt, že tato planeta je ochuzována i v oblastech, o nichž se nemluví. |
| SKU | HV0077-2 |
| Ean | 8588005257206 |
| Rok vydání | 2015 |
| Pořadové číslo | 1000116072 |
| Sleva | Sleva 19 % |
| Doporučená prodejní cena | 429,00 Kč |
Zařazeno v kategoriích:
Rock
2015 - 5
Philippe Kadosch
