PAVEL, OTA - Rybí povídky (2014)

Žánr: Povídky
Autor: Ota Pavel
Vypráví: Marek Eben, Jiří Lábus, Zdeněk Svěrák, Miroslav Táborský
Režie: Markéta Jahodová
Hudba: Petr Skoumal
Délka: 58:05 min.

Celý výtěžek z prodeje CD jde ve prospěch centra Paraple !!!

„Rybí povídky jsou dárek k 20. narozeninám Centra Paraple. Z nebe k tomu dal souhlas Ota Pavel. My, co jsme je do mikrofonu přečetli, jsme darovali svůj hlas, a vy, kteří jste si cédéčko koupili, jste darovali své peníze. Nebojte se, v Parapleti se neztratí. Je to užitečný dům, kde se dělá všechno pro to, aby lidé na vozíku neztratili sebedůvěru a mohli se vrátit do života. Děkujeme vám, že jste pomohli dobré věci. Ať se vám ta radostná literatura dobře poslouchá.“ Zdeněk Svěrák

Ota Pavel, původně Popper, se narodil roku 1930 rodičům, které známe z jeho povídek: otec Leo byl obchodní cestující, povahou dobrodruh a maminka Hermína zajímavá a silná žena (se zapálenou cigaretou v ústech). Otec měl bystrou inteligenci a podnikavého ducha a matka moudrost a nadhled. Pro osud Oty Pavla je důležité, že po otci byli Židé, Leo a dva starší synové Jiří a Hugo strávili dobu protektorátu v Terezíně, odkud se jako zázrakem vrátili všichni tři.

Nejmladší z Popperů Ota nastoupil v roce 1943 do kladenských dolů (bylo mu třináct!) a teprve po válce se dostal na obchodní školu. Pracovat začal na doporučení Arnošta Lustiga v Československém rozhlase jako sportovní redaktor, to už se rodina jmenovala Pavlovi („Tenkrát jsme říkali, že když žijeme v české zemi, že bychom měli mít správně české jméno namísto toho Popper, a snad jsme byli taky trochu víc podělaní, než bylo třeba,“ píše Ota v jedné své povídce.)

Ota Pavel se obdivoval lidem, kteří dokázali překonat sami sebe, úspěch a uznání vymoci na osudu dřinou. Měl ale také smysl pro drobná smlouvání s pánembohem, na jakých byl založen obchodní i osobní úspěch i neúspěch jeho otce a která (v uctivé míře) začlenil i do portrétů sportovců, jež znal zblízka. Teprve poté, co se záchvatem šílenství na olympiádě v Innsbrucku přihlásila dědičná maniodepresivní zátěž, obrátil Ota Pavel pozornost svého spisovatelského nadání k prostředí svého protektorátního dětství v okolí řeky Berounky, ke směšnohrdinské postavě svého otce i klidné, humorem a moudrou tolerancí obdařené matce a dalším postavám dětství.

V pozadí jeho povídek běsní válka, hoří Lidice, duní gestapácké holínky a židovské transporty, ale Ota Pavel píše o rybách a řece, které se lesknou jako ryzí zrna toho, na čem v životě skutečně záleží. V každé jeho povídce dojde k nějaké prohře, ale za ní vystupuje něco mnohem důležitějšího než ryba, která uplave nebo ji silnější partner ukradne nebo uzenář přesolí či krásná hostinská odmítne, za každým průšvihem, ponížením, ztroskotáním či zklamáním je sdělení, že za pýchu se platí ponížením, za násilí prohrou a na všechny že čeká velký rybář Smrt. Má-li však člověk – stejně jako ryba – divoké srdce a velkou duši, rybář Smrt se před ním v posledním okamžiku v úctě skloní.

Ota Pavel zemřel předčasně v roce 1973, řadu let předtím se trápil se svou chorobou a něco z toho zachytil i ve svých posledních prózách. Jeho knížky byly vlivem poměrů zvaných normalizace na českém literárním poli dlouho ojedinělé, pluly jako osamocená rybka v proudu, v němž chyběla zakázaná jména. Čas, ten nepostradatelný společník rybáře Smrti, však stál v ústí řeky spolu s přírodou, touhou člověka po štěstí i tím bláznovstvím, a čekal na něj. Dnes je jasné jako letní slunce nad řekou, že prózy Oty Pavla patří k nejlepší česky psané literatuře 20. století.