Marek Kopelent - Černé a bílé slzy

V.Galatikova, K.Valouskova, M.Hrebickova, M.Boublikova, V.Pruchova, I.Troupova, P.Janda, M.Zvolanek, V.Veverka / PRSO, Musica Viva Pragensis/Z.Vostrak a.o.Repertoár svého profilového CD okomentoval sám skladatel takto: CD 1 (vokální hudba) Nářek ženy, skladba pro herečku, sedm žesťových nástrojů, 14 ženských hlasů a malý dětský sbor (1980), tlumočí těžkou životní situaci zralé ženy. První část dramatického monologu spočívá na mém textu, katarze pak je zhudebněním básně Lásko, zůstaň Markéty Procházkové. Co zpíval kos zatčenému (Le chant du merle au détenu) pro mezzosoprán, flétnu, akordeon a klavír na verše Jana Zahradníčka (1991). Skladba vznikla pro francouzskou šansoniérku politicky angažovaných pořadů Irene Jarsky. Proto jsem také báseň Jana Zahradníčka přeložil do francouzštiny (za spolupráce básníka Yvese Bergereta, bývalého kulturního atašé v Praze). Báseň je ze sbírky Dům strach, kterou básník napsal v komunistickém vězení. Black and White Tears (Černé a bílé slzy) pro hlas sólo (1972) je skladba psaná původně pro zpěvačku Sigune von Osten. Dá se chápat jako psychologické monodrama zpívající bytosti, která bojuje ve svých představách s černým stínem (dark shadow). Snehah pro soprán, jazzový alt (ze záznamu) a komorní soubor (1967) je dílo těsné spjaté se souborem Musica viva Pragensis. Obsah i forma vychází z perského čtyřverší Abú Sa´ída, které lze chápat jako možný obraz lásky erotické – bratrské – duchovní. Základem pěveckého partu jazzové zpěvačky v první části jsou pojmy vyjadřující v různých orientálních jazycích lásku (taptal, durlal, chubb, pjár nebo tiň jeu, jaraton ad.). Základem středního dílu jsou v partu sopranistky slova snehah (sanskrt) a ahavá (hebrejština), ve třetí části se zpívá pouze na vokál. Nénie s flétnou za zemřelou Hanu Hlavsovou pro flétnu, devět ženských hlasů a komorní orchestr (1960–61) je mou první veřejně provedenou skladbou ve slohu Nové hudby. Inspirována byla úmrtím nadané mladé muzikoložky. Na vrcholu skladby zazní i sinusový generátor, což bylo v dané době ve vážné hudbě v českých poměrech novinkou. Skladba Agnus Dei pro soprán a komorní soubor (1983) byla poprvé provedena na festivalu Musica sacra Nürnberg sopranistkou Sigune von Osten a tamním souborem v roce 1983. Svým posláním je to skladba ekumenická, jímavý liturgický text je v ní komentován dramatickými výňatky z díla církevního reformátora Martina Luthera. CD 2 (instrumentální hudba) Rozjímání, skladba pro komorní orchestr (1966), vznikla na objednávku Jihozápadního německého rozhlasu (Südwestfunk) v Baden-Badenu pro prestižní festival Nové hudby v německém Donaueschingenu. Při poslechu skladby lze sledovat její formu v podobě oblouku – narůstání a pozvolné, proměnné ubývání zvuku. Zátiší pro komorní soubor (1968) bylo vytvořeno pro vystoupení souboru Musica viva Pragensis na donaueschingenském festivalu. Páteří díla je zpěv violy, procházející v nepatrných variacích od jednoho tónu k dalšímu z 12 tónů chromatické stupnice a ukončený opakovaným tónem začátečním. Barevný doprovod včetně naznačeného zpěvu hráčů vytváří celý soubor rozšířený o cimbál. Sonata (Veroničina rouška) pro jedenáct smyčcových nástrojů (1973) vznikla na objednávku festivalu pro novou komorní hudbu v německém Wittenu. Inspirace Turínským plátnem je převedena v první části (A) do plochy s proměnnou strukturou, z níž náhle vystupuje dominantní septakord G7 z C dur (tvář Kristova), třetí část (A1) se k tomuto principu vrací, struktura ale ústí do zářného akordu C dur. Střední část (B) je založena na prolínání tří pásem: doprovodných kroků k melodii, která chybí ( někdo zmizel…) , postupného narůstání chorálu a šeptané modlitby. Zastřený hlas nad hladinou klidu pro trubku sólo a komorní orchestr (2000). Inspirací k této skladbě byla výstava čínského malíře Čchiu Š-Chua v Galerii Rudolfinum, jehož obrazy zaujmou pouhou bělobou, z níž vystupují v téže barvě obrysy stromů či stavení jako v přírodní scenerii zaplněné hustou mlhou. A Few Minutes with an Oboist (Několik minut s hobojistou), concerto galante pro hoboj sólo a komorní soubor (1972) je dílo psané původně pro festival v Aspenu (USA), provedené nakonec na festivalu ve Wittenu hobojistou Pierrem W. Feitem, poté slavným hobojistou a skladatelem Heinzem Holligerem a nakonec po mnoha letech v Praze vynikajícím Vilémem Veverkou. Skladbu charakterizuje barevnost, živost a náročnost. délka: CD 1- 75:23, CD 2 - 64:37 Marek Kopelent (nar. 28. dubna 1932 v Praze) v roce 1950 maturoval na prazskem francouzskem gymnaziu a pote vystudoval skladbu na hudebni fakulte AMU v Praze ve tride Jaroslava Ridkeho (1951-55). V letech 1956-1971 byl redaktorem pro soudobou hudbu ve Statnim nakladatelstvi krasne literatury, hudby a umeni a v Supraphonu. V dusledku politickych cistek byl nucen sve misto opustit a jeho dilo bylo doma potlacovano. Od roku 1976 byl korepetitorem na tanecnim oddeleni Zakladni umelecke skoly v Radotine. V roce 1991 se Marek Kopelent stal profesorem skladby na hudebni fakulte AMU v Praze, kratky cas byl zaroven hudebnim expertem v Kancelari prezidenta republiky (1991-92). Za umeleckou, pedagogickou a verejnou cinnost byl v roce 2003 ocenen ceskou statni Cenou ministerstva kultury, nemeckou Herderovou cenou za prispeni k rozvoji evropskeho kulturniho dedictvi (2001) a v roce 1991 obdrzel od francouzske vlady vyznamenani Chevalier des arts et des lettres. Mezi Kopelentova nejvyznamnejsi dila patri prostorove oratorium Lux mirandae sanctitatis k pocte sv. Anezky ceske, vokalne-orchestralni Legenda o sv. Vojtechu, oratorium Messaggio della bonta k 100. vyroci umrti Dona Bosca, dosud neprovedene oratorium Ona skutecne jest... na verse Vladimira Holana a pocetna tvorba komorni, predevsim pak vokalni. V soucasne dobe pracuje na vzpominkove knize, v niz reflektuje sve osudy i deni na ceske hudebni scene. (Radioservis 2012)