Monikino kino - Prázdniny (2014)

S milou kombinací dětského a dospělého, živého a elektronického a ne/jistého přichází dvojice Monikino kino slovenské studentky FAMU Moniky Midriakové a Petra Marka, frontmana skupiny Midi Lidi. První školní den vydali desku pojmenovanou Prázdniny.

Do písničky Kancelář nasamplovalo Monikino kino několikavteřinovou zvukovou stopu pohádky Jurije Norštejna Ježek v mlze (podívejte se) o dobrodružné cestě ježka za kamarádem medvěděm. A je to právě tenhle krátký moment, který dává debutu Monikina kina tematický rám. Norštejn v deseti minutách rozehrává milý příběh o iniciačních událostech, o sotva znatelných proměnách, obavách i smíření. Na desce Prázdniny v podobném duchu mluví i Monika Midriaková a Petr Marek.

Norštejn je Markův oblíbenec, a o tom, že Monika a Petr si jsou blízcí ještě o trochu víc než ježek s medvědem, víme ze skladeb, které už dva roky dávají na Soundcloud. Na desku se kromě soundcloudových písniček dostaly i čtyři nové, vesměs podobně melancholické a osobní.

Prázdniny zní tak trochu jako veřejné sezení u psychologa, přičemž posluchačům - a možná ani samotným aktérům - není úplně jasné, kdo je klient a kdo terapeut. Petr, jenž pro Moniku slovensky, hravě a s výrazně větším emocionálním vkladem než u textů pro domovské Midi Lidi formuluje, co možná trápí i jeho, nebo Monika, která zpívá a tančí o všem, co se jí dotýká?

Ať už jde ale o "opravdické" bubáky (Koukni se to je ježek/bojí se tě víc než ty/moc bys to do něj neřek/má vnitřní život bohatý, vypráví v Baterce hostující Ondřej Ježek) anebo o ty v hlavě, Monika se jim pokaždé statečně staví tváří v tvář (Já viem že pády z neba/akosi sú aj třeba), vyjednává s nimi (Prepáč mi problém, že som ťa neriešila/ale ta veľká sila presila/ta ma prekvapila) a snaží se je dostat na svou stranu (Pozri už sa preberám/ už sa smejem svojim medzerám). Ve světě Monikina kina mají zkrátka pochyby nárok na život i mírumilovný dialog, a v tomhle smířlivém, ale nerezignovaném úhlu pohledu v čele s dětsky radostnou i vyčítavě smutnou Monikou Midriakovou je asi největší kouzlo kapely.

Naplno se rozvine v závěrečném hitu Běžky, do které dvojice poskládala všechno - od počáteční nejistoty až po zjištění, že i věci, které zprvu vypadají jako nepřekonatelné překážky, můžou dopadnout docela dobře. A už budem utekať/mala som viacej trénovať/ale to zvládnem/keď tak spadnem/aspoň sa bude na čom smiať, zpívá tu Monika a zní to jako happy end.

Velkou inspirací je pro Monikino kino moře, a to v pravidelném rytmu přílivu a odlivu udává i ráz hudby. Moničiny hudební nápady jsou filmově minimalistické a o vyznění písniček tak často rozhodují drobnosti, hra se zvuky, Petrova kytara nebo odstín Moničina hlasu. Někdy se ale na atmosféru sází až příliš: témata i motivy se opakují, a kdyby v moři melancholie ubyly dvě kapky Pohojdaj ma a Moře v noci, zem ani deska by se nezhroutila.

I tak jsou ale Prázdniny se svým optimismem schovaným za zamlženými okuliarmi jedním z nejhezčích překvapení roku.