Lada Šimíčková & Ivo Cicvárek - Hotel v tiché ulici

Formát: Audio CD
Žánr: Folk

Křehké autorské album Hotel v tiché ulici natočila dvojice Lada Šimíčková (texty a zpěv) s Ivo Cicvárkem. Své písničky prezentují společně na pódiu již delší dobu, ale vždy pouze jako duo. Na koncertech je Ladin hlas doprovázen nejen Ivovým klavírem či kytarou, ale také akordeonem a elektronikou – na albu je však toto základní pojetí podpořeno hostující kapelou. A ne ledajakou kapelou! Jemné skladby citlivě doplnili Vilém Spilka (kytara), Petr Pospíšil (kontrabas), Honza Vašina (saxofon), Martin Kleibl (bicí) a Luboš Malina (banjo, irská flétna) a výsledkem jsou akusticko-elektronické písně s řadou skvělých instrumentálních výkonů, které podporují celkové vyznění alba.

Autorsky album stojí na textech básnířky a textařky Lady Šimíčkové, kterým Ivo Cicvárek opatřuje již pátým rokem originální hudební oblek. Kromě Ivo Cicvárka se zhudebnění tří textů ujal Slávek Janoušek, zajímavý šanson Ladě věnoval také bluesman Pepa Streichl.

Nejzásadnějším bodem celého alba zůstává samotný materiál, v němž se Lada Šimíčková jako textařka představuje ve vrcholné formě – střídá poetické i lyrické písně plné snivých obrazů s víceznačnými lidskými příběhy. V textech tak narazí posluchač na podivínskou Angelu, která v Barceloně plive chodcům na hlavu, na příběhy inspirované Ladinými rodinnými kořeny, či na ženu, která svůj vztah přirovnává k plavbě na potápějící se lodi.

K některým motivům a dokonce v jednom případě i k postavám se texty vracejí, tak jako se i náš život se odehrává v kruzích. A přestože Lada Šimíčková se sama nepovažuje za zpěvačku, dokáže svým veršům vtisknout nezaměnitelnou, emotivní, ale zároveň civilní a velmi prostou podobu. To vše činí z nahrávky více než zajímavou událost na české moderní písničkářské scéně. Zvlášť pro vyznavače jemného promyšleného zvuku, kde každý tón doprovodné skupiny, každá fráze a každá emoce v hlase má svoje místo.

Lada a Ivo o nahrávce:
Lada Šimíčková: „Za všechno může Textová dílna Slávka Janouška, díky které jsme se s Ivem poznali. Fakt je, že myšlenku společné práce nám vlastně někteří členové dílny museli tak trochu podsunout: Ivo dřív pracoval hlavně na svých vlastních písničkách a já zase měla ke svým textům příliš intimní vztah – a nedovedla jsem si příliš představit, že by je měl zpívat někdo cizí. Navíc překonat ostych před publikem byl pro mě – po letech introvertního psaní – docela boj. Když pak po koncertech začali chodit lidé a ptát se, kde si můžou naše písničky koupit, byl to další impuls. No a v závěru opět zafungoval tlak muzikantů z okolí Textové dílny, kteří loni v létě rezolutně prohlašovali, že to prostě místo mlhavých slibů musíme do roka a do dne vydat.“

Ivo Cicvárek doplňuje:
„Podobu výsledného zvuku silně ovlivnil výběr nahrávacího studia. Studio Českého rozhlasu v Brně na Kounicově ulici sice nedisponuje supermoderní technikou, ale je tam skvělý klavír, klasické staré mikrofony Neumann a hlavně výtečný přirozený zvuk místnosti. Však tam také Česká televize natáčela cyklus Radiorock a reference věhlasných hudebních producentů hovořily za vše: v tomhle místě se dá dosáhnout velmi osobitého zvuku. Původně měli hostující hudebníci jen dozdobit některé písně, během první přípravné zkoušky však padlo zásadní rozhodnutí: kapela bude ve většině písní na desce a bude hrát živě. V reálu to pak vypadalo tak, že jsme se společně probírali materiálem písní přímo ve studiu, společně improvizovali a nakonec na jeden zátah podklady nahráli. Cílem nebylo dosáhnout absolutní dokonalosti, ale co nejvyšší míry empatie. Všem šlo o souznění hudby, textu a Ladina charismatického, vypravěčského pojetí zpěvu.“